Krátce poté, co jsme se stali členy Československého svazu vodního motorismu, seznámili jsme se se strukturou sportovních soutěží. Základní soutěží byly tzv. Dálkové plavby, Ty byly organizovány jednak podle tzv. stupňů a jednak podle typu lodě. Prvními účastníky této soutěže jsme se stali dva. Byl to Láďa Zeithammel a já, t.j Václav Mráz. Povinností účastníka bylo odjet předepsané trasy a pak co nejvíce kilometrů na vodě. Každá jízda se pečlivě zaznamenávala do lodního deníku, který se po sezóně vyhodnocoval. V té době se jezdilo převážně na „horní vodě“, neboli na vltavské kaskádě. Pro moji a Láďovu loď byl základní předpis 150 km, dále několik 50 nebo 60 km jízd a zbytek volně najetých km do celkových 500 za rok k získání III.stupně. Je jisté, že se nám v prvním roce povinné penzum nepodařilo odjet. Hodně zde hrála naše nezkušenost. Zaplatili jsme nováčkovskou daň.
V dalších letech jsme se již stali nositeli některého stupně soutěže Dálkový plavec. Tyto stupně opravňovali k nesení barevných vlajek a to bílé, modré nebo červené. Začátečník nesl na stěžni vlajku(plamenec )zelený. Po mně a Láďovi se přidali i další, z nichž byli časem nejúspěšnější Jarda Krajíc se svojí ženou Boženkou a zejména Zdeněk Roder, který se na dlouhou dobu stal nejúspěšnějším plavcem našeho klubu. V některých létech se soutěží zúčastnilo až 25-30 našich členů. Dálkové plavby byla jedna ze dvou soutěží vodních motoristů, která vedla k získání výkonnostních tříd.
Druhou soutěží, kde se mohlo získat VT(výkonnostní třídu) byla tzv. Kvalifikační soutěž. Ve své podstatě to byla soutěž vodácké všestrannosti. V průběhu jednoho dne se plnily jednotlivé discipliny, jako např. plavba ve vleku, vlečení, plavba dle signalizace, přistáváni u břehu, hod záchranným kruhem, vázání uzlů apod. Byla to soutěž velice náročná. Řada jednotlivých disciplin byla na čas, jiné na body. Správně hodit záchranný kruh za jízdy nebyla žádná legrace. Z našich se této soutěže zúčastnili, pokud si pamatuji Zdeněk Roder, Jarda Krajíc a já (VM).
Musím se přiznat a není to žádné chlubení, byl jsem propagátorem řady těchto soutěží v našem klubu. Bylo to mimo jiné i proto, že jsem byl jeden čas předsedou oddílu a předsedou jednoty a jaksi se předpokládalo, že půjdu příkladem. Zorganizoval jsem tedy tzv.“Medardovskou „plavbu, což byla 150 km jízda Praha-Kamýk-Praha. Vyjíždělo se v pátek, komory ve Vraném a Štěchovicích jsem objednal na 10. a 12. hodinu a pak se hnalo na traktorový převoz na Slapech, který jsem rovněž zajistil. Do pozdního odpoledne jsme dorazili na Cholín, kde jsme přenocovali po společném večeru v hospodě v Čelině spolu s našimi bývalými členy, kteří měli na Cholíně hausboty. Pamatuji se na jeden ročník, kdy nám pršelo. Já tehdy ještě neměl dálkové ovládání a loď jsem řídil pínou motoru. Sedělo se na zádi, přes hlavu přehozenou celtu. Se mnou jel tehdy Pepa Staněk. Byla taková zima, že jsme se střídali po pěti minutách v řízení. Na Cholíně jsem nemohl ani přejít na břeh, jak jsem byl promrzlý. Druhý den brzo ráno se startovalo do Kamýka na otočku. Zde se zpravidla něco rychle pojedlo, nabral benzín a jelo se zpět na Slapy na traktor. To už se jelo volněji a drželi jsme i poledne. V té době se mezi 12 a 14 hodinou nesmělo jezdit, kromě těch, kteří jeli na převoz.
V jiném ročníku, kdy jsme jeli na lodi Oldy Šikla v sestavě s Jardou Davidem a Láďou Hubáčkem, jsme zakotvili na kraji Musíku, poobědvali a dali siestu. Jarda David si nahodil pruty, ač se ze zakotvené lodě nesmělo chytat. Co čert nechtěl, neslyšně se připlížili porybní(jezdili na Crescent 4) a Jardu skásli.
Po převozu na Slapech se pokračovalo na Vranskou zdrž, kde jsme zakotvili na ostrově sv. Kiliána. Po večeři, v dnes již zrušené hospodě „Na Mandátě“ jsme poseděli s kamarády z jiných oddílů, kteří zde jeli soutěž „noční hendikep“. V neděli ráno jsme pak „courmo“ pokračovali se zastávkou „u Kotvy“ ve Zbraslavi až do loděnice na Zlíchově, kde se vše náležitě vyhodnotilo. Pravidelnými účastníky této plavby byli zejména Zdeněk Roder, Staněk, Šikl, David, Kučera, Mirek Šenbauer, Jirka Pták a další.