Hned příští rok, 1983, jsme uspořádali nejdelší tábor v naší historii, 17 denní na řece Ohři. Ohře je řeka, která byla a je dodnes trochu vodáky opomíjená. Přestože jsou břehy místy silně osídlené, krajina v podhůří Krušných hor je úžasná.
Na start jsme dojeli na veřejné tábořiště Skalka, na stejnojmenné zdrži, která je mezi městem Cheb a hraničním přechodem Pomezí. Tábořiště je na velké, mírně svažité louce s pláží. Původně nás nechtěli vpustit s doprovodným vozidlem, ale pak to povolili, takže jsme nemuseli pro každou maličkost na parkoviště. Zůstali jsme tam čtyři dny a na klidné jezerní vodě jsme cvičili posádky a pilovali jízdu na lodích.
Toho roku byla mimořádná vedra. Trpěli hlavně kluci se svými sestřihy nakrátko, protože jim slunce opalovalo uši až do spálenin. Některým jsme je museli mazat speciální mastí, protože je měli červené a nateklé jak blatníky. Byl vydán přísný rozkaz nosit klobouky. My vedoucí jsme velmi ocenili kvalitu místních toalet, které byly v tak perfektním stavu čistoty, že jsme si do jejich předsálí nosili ke konzumaci odpolední kávu. Kromě čistoty, místní uklízečka je myla každé dvě hodiny, vynikaly velmi příjemným chládkem. Proto také uvádím místo běžného označení WC název toalety.
Příštím tábořištěm byla loučka pod mostem v Nebanicích a poté ve vesnici Šabina, kde bylo tábořiště vybudováno z popudu našich místních přátel, rodiny Kutrfalcových. Ti také přivedli své rodiny, aby shlédly náš kuchyňský kombajn v akci. Bylo nás totiž 47 a vařili jsme na roštu na polním ohni ve velkých hrncích. Předvedli jsme výrobu knedlíků a znojemského guláše. Téhož večera pak byly knedlíky s vajíčkem a tady došlo k faux pas, kterého jsem byl i já aktérem. Jak známo, knedlíky se pokrájí, mírně opečou a zalijí rozšlehaným vejcem, které se nechá srazit. Aby to mělo chuť, musí se trochu opepřit a hlavně přisolit. A tady se to stalo. Věra, která mísila knedlíky s vejci mne požádala, abych jí podal sůl, která“…je v tom modrým pytlíku“. Ten večer byla jednak již tma a také trochu poprchávalo. Já tedy šel, vzal“…ten modrej pytlík „ a Věra solila, ale cukrem. Naštěstí si toho včas všimla a tak jsme chuť doháněli více solí a pepřem a kyselou okurkou. Přesto se našli tací, kteří tvrdili, že to jídlo mělo nějakou divnou chuť. Mělo.
Stejně jako na Vltavě i zde jsme hráli táborovou hru. Jmenovala se „Po stopách indiánských kmenů“ Soutěžila spolu čtyři družstva, vedená náčelníky a šamany. Náplň hry byla podobná jako předchozího roku na Vltavě.
Vzhledem k tomu, že obě tábořiště v Lokti byla plná, museli jsme pokračovat dál až na kraj Karlových Varů do Tašovic, nějakých 6-8 km dál. V Lokti nám Pepa předvedl sjezd asi jeden a půl metru vysokého jezu, ale nám už to pak nechtěl dovolit. Cesta z Lokte do Tašovic vedla jednou z nejhezčích partií Poohří, Svatošskými skalami. Minuli jsme dětské městečko Pionýrské a dorazili do zmíněných Tašovic, které jsou jakýmsi předměstím Karlových Varů. Zdejší tábořiště byl vyložený „nouzák“ a nejsem si jist, zda vůbec bylo uznáváno. Nicméně my jsme zde zaparkovali a přespali. Ráno po snídani a nákupu jsme odrazili k další plavbě, průjezdu Karlovými Vary. Minuli jsme jez na začátku Varů, který má na svědomí několik životů, ač vůbec nevypadá hrozně. Sám rozdíl hladin není velký, zato válec pod jezem má v průměru několik metrů. Velmi opatrně jsme se přiblížili a lodě po levém břehu přenesli. Projeli jsme až do centra Varů k dalšímu jezu, který jsme postupně zdolávali. Samozřejmě jsme podnikli i kratší procházku po centru města podle říčky Teplé.
Následující úsek cesty je více či méně peřejnatý s dostatkem vody. Projeli jsme peřeje na Hubertusu a minuli lázně Kyselka, které tehdy byli na rozdíl ode dneška ve velmi dobrém stavu a z řeky je na ně překrásný a nevšední pohled. Přes řeku se klene i krytá lávka, „rechle“. Zaparkovat jsme chtěli na tábořišti v Radošově, ale v té době zde bylo plno, zejména hosté z Německa, kteří se nekontrolovaně roztáhli po tábořišti, takže jsme nemohli rozvinout tábor v kompaktní podobě. Pepa tedy rozhodl, že odrazíme dál, na tábořiště Velichov. To jsme ale nevěděli, že to je zrušené a zpola zasypané stavebním odpadem. Nicméně jsme zaparkovali, ale místní celebrity se nás pokusili vyhnat. Vymluvili jsme se na rozbité lodě a tak nám na MNV nakonec tábor povolilo. Zde jsme uskutečnili noční bojovku kolem místního kostela a hřbitova, které jsou naštěstí mimo vesnici. Akce byla velice úspěšná. Podobně jako loni i zde jsme některé děti museli shánět po okolí.
Následoval přesun do Klášterce nad Ohří. Cestou jsme zašli k přírodnímu vývěru Korunní kyselky. Natankovali jsme si do nádob a cestou jsme ucucávali, tváříce se jako lázeňští hosté. U vlastního vývěru bylo zajímavé, že pouhých pár metrů stranou vyvěrala rovněž minerálka, ale nahořklá a mírně páchnoucí. Inu cesty vody jsou nevyzpytatelné.
Při další cestě, tuším někde pod Kláštercem jsme připluli k renovovanému jezu, kde byla instalována vodácká propust, tzv. retarderka. Jednak jsme přerušení využili k výdeji stravy, ale hlavně ke koupání. Retarderku jsme splouvali oblečeni ve vestách jednotlivě a pak jsme vytvořili vlak. Vedlo to k vytváření návyků pro případ nečekané havarie a získání sebevědomí.
Dále nás čekala několikakilometrová plavba po kadaňské nádrži. Pepovi se podařilo doslova „ukecat“ službu na přehradě, takže nás pustili přes svůj pozemek. Tím nám odpadla delší a dosti nepříjemná cesta po břehu kolem celé přehradní hráze. Po překonání následného jezu jsme se přiblížili k poslednímu místu našeho putování, na tábořiště v Želině. Toto tábořiště je na začátku tzv. kadaňského oblouku, ústí Nechranické přehrady.
Na tomto tábořišti jsme dohrávali naší táborovou hru, vykonali „pochod smrti“, spali pod širákem a hlavně se koupali. Toho roku byla obrovská vedra. Děti nám zalézali před sluníčkem do stanů, kde nám málem kolabovali. Museli jsme je téměř násilím nahánět do řeky, kde byla jediná možnost se osvěžit. Samozřejmě jsme odtud navštívili i Kadaň, která v té době nebyla zrovna nejhezčí, protože zde probíhala řada stavebních prací. Pro vodu jsme drze jeli do místních kasáren. Tábor jsme zbourali a přes Plzeň jeli domů do Prahy. O Plzni se zmiňuji zcela schválně, protože jsme zde poobědvali v jednom lepším podniku v centru a děti byly tak „rozežrané“, že zkonzumovali dva a vyhlášení žrouti i tři obědy, jak mohu doložit z jídelníčku tábora přiloženého k mé zprávě. Jo a ten podnik se jmenoval Bohemia. Dnes už bychom tam asi nejedli.
Z tohoto tábora jsme měli bohatou foto a kinodokumentaci, která bohužel vzala za své při velké vodě v Praze roku 2002. Při této příležitosti bych rád vzpomněl na Zdenka Bervidu, Pepovu kolegovi z práce, který s námi několik táborů absolvoval. Vzpomínám proto, že Zdeněk velmi přispíval k dobré náladě kolektivu svou hrou na kytaru a zpěvem. Mimoto byl i autorem foto a kino dokumentace. Točili jsme tehdy na Admiru 8 a měli jsme asi deset filmů, tj. asi 300m. Jak jsem již dříve napsal, o toto vše jsme až na pár drobnost přišli při záplavách