Byl jsem majitelem pramice. Svého času jsme od ústředí Svazarmu dostali několik pramic dvoukoncovek. Mělo to, ale chybu. Byly poněkud nabourané, zřejmě od některých svazových kolegů. Řekli jsme si ale, že je použijeme k výstavbě kajutových pentů. Byly štíhlé,dostatečně dlouhé a protože jsme samozřejmě ovládali loďařskou teorii, která říkala, že“ dýlka jede“, byli jsme přesvědčeni, že jsme snadno přišli k pořádným plavidlům. Opak byl pravdou. Pramice měly rozšklebenou špici a tudíž bychom je museli nejprve rozebrat a pak znovu sestavit. Navíc dno bylo ošetřováno asfaltem a ani po pečlivém vypálení letlampou na ně nechytal laminát.Vzhledem k tomu, že jsem se oženil a narodil se první syn, původně projektovaný pent by nám již nestačil. Seznámil jsem se tehdy s naším novým členem, shodou okolností rovněž pracovníkem Sléváren, Karlem Bárou, který měl také zájem si pořídit loď. Navíc Karlův otec byl bývalý truhlář-kolář a měl doma v Kozmicích u Benešova jednak dílnu a jednak i dobré staré vyschlé dřevo, zejména dub a jasan. Karlův bratr zase dělal ve šroubárnách a měl možnost nám sehnat potřebné druhy a množství šroubů zejména jinak nedostatkových mosazných.
Já se tedy vydal shánět nějaké plány na stavbu kajutového člunu. Dostal jsem nejprve tip na ing.Štěpána, známého konstruktéra lodí a letadel. Musím přiznat, že mne zahrnul škálou projektů všech možných plavidel, zejména závodních člunů, ale plán kajutové lodi mi připadal tak o jednu generaci starý. Byla to loď s rovným dnem, takže její plavební vlastnosti, nemohly být nijak úchvatné. S díky jsem odešel, s tím, že se poradím s kolegou a ještě se zastavím. To jsem samozřejmě neměl v úmyslu, neboť jsem byl hluboce zklamán. Taková osobnost a taková šunka. Pátral jsem dál. Shodou okolností se mi dostal do rukou časopis VTM, kde byla zmínka o lodi Perla, která mne ihned zaujala. Autorem byl ing.Hubert a čistě náhodou bydlel v Libni, nedaleko mého tehdejšího bydliště. Zavolal jsem mu a on mne pozval k návštěvě. Ukázal mi plány zmíněné Perly a navíc mně dal celou řadu dobrých rad. Samozřejmě, že jsem plány za dnes směšnou cenu sto dvaceti korun ihned koupil. Tím to ale všechno teprve začalo. Nakoupil jsem balicí papír, slepil do velkých formátů a jal se překreslovat a rozkreslovat lodní žebra do skutečného měřítka a zejména tak, abychom mohli jednotlivé kusy vyrobit a hlavně přesně smontovat. To byl náš první úkol. Karlův otec nám daroval perfektně vyzrálá dubová prkna, která jsme nechali protáhnout a na pásovce v jeho dílně jsme je vyřezali do tvaru. Rovněž jsme dostali dubové kulatiny, ze kterých jsme vyřízli tvar kýlu a bortové a outorové latě. Kýl jsme ze předu naplocho prořízli asi do dvou metrů délky,aby se dal tvarovat. Vyrobili jsme „helink“, jakousi základnu pro stavbu lodě a na něm jsme zmíněný kýl pomocí dřevěných podložek a „šponajzen“ vytvarovali do potřebného zakřivení. Na hotový kýl jsme upevnili ve vzdálenostech podle výkresu podpěrky pro jednotlivá žebra. Ta jsme po smontování a prolepení na připravený kýl nainstalovali. Značnou práci nám dalo zhotovení „zrcadla lodi“, ke kterému se připevňuje motor. Vyrobili jsme rám ve tvaru posledního žebra a pokryli fošnou, která byla schopná motor udržet a pochytat i chvění za chodu.
Kostra nyní vypadala jako od velryby a byla taky patřičně těžká a hlavně rozměrově velká. Loď totiž. měla mít délku 6,20 m a šířku2,20m. Kostra neměla namontovány bortové latě, které bylo možno upevnit až na pevné podložce.Potřebovali jsme tedy polotovar kostry obrátit.Na to bylo potřeba alespoň deseti chlapů.Přímo proti truhlárně byla hospoda, kam jsme občas po práci zašli na pivo a kde se scházeli Karlovi kamarádi. Karel navíc hrál na harmoniku a byl tak váženým společníkem. Zašli jsme tedy do zmíněné hospody a vytáhli chlapy od piva. Na povel jsme polorozdělanou kostru zvedli a otočili a uložili na z prken připravenou plošinu. V této poloze jsme pak namontovali po pečlivém rozměřování bortové a outorové latě.Tím vznikla základní kostra lodi.Na tuto kostru jsme pak postupně připevňovali latě o šířce pět cm a tlouštce jeden cm, až vznikla hrubá stavba lodi. Různé nerovnosti se obrousily a pak jsme loď olaminovali a dostala již konečný bílý nátěr. Znovu jsme ji obrátili a do vzniklé dutiny lodního tělesa jsme vestavovali různé přepážky a podle vlastní fantazie vytvořili i lodní nástavbu.Tady se moje a Karlova cesta rozešly. To, co jsem popsal byla stavba Karlovy lodě, protože já si svou loď postupně stavěl na rodinné zahradě v Praze. Praxe ze stavby u Karla se mi velice hodila a tak jsem se vyvaroval i různých omylů, kterých jsme se s Karlem dopustili při stavbě jeho lodi. Svoji hrubě postavenou loď jsem převezl do loděnice na Zlíchov a ještě jednu sezonu dodělával.