Pravidla vodního motorismu a Jednotná sportovní klasifikace(JSTK) připouštěla dvě možnosti, jak získat výkonnostní třídu. Jedna možnost byly Dálkové plavby a druhá byla tzv. Kvalifikační soutěž. Byla to soutěž jednodenní, obsahovala řadu dovednostních disciplin, které se v dnešní době staly technickými disciplinami Cílových plaveb. Začínalo se na břehu vázáním uzlů na čas. Další discipliny se odehrávaly na vodě. Házení záchranným kruhem se provádělo tak, že na vodě byla bojkami vymezena vzdálenost od boje třetí, která simulovala tonoucího. Loď musela projet jednou proti a jednou po proudu. Motor-náhon nesměl výt vyřazen z chodu. Za jízdy podél bójí a v prostoru mezi nimi člen posádky hodil záchranný kruh přivázaný na laně směrem na boji tonoucího. Lanem se směl kruh k této boji přitahnout. Hodem nesměl být „tonoucí“ přímo zasažen. Hodnotila se vzdálenost kruhu od „tonoucího“. Hodnocena byla celá posádka, na lodi musely být minimálně dvě osoby. Další disciplinou bylo přistávání u přírodního břehu špičkou lodě. Z daného místa se vystartovalo a na jiném místě se muselo přistát, vyvázat loď na kolík nebo kruh na břehu a vytáhnout loď kolmo ke břehu na jednu nebo dvě kotvy. Loď musela v této poloze vydržet minutu, aniž by změnila svoji polohu. Následovalo odkotvení a odjezd ke startovací bóji hodnotil se jednak čas a jednak provedení manévru.
Podobnou disciplinou bylo kotvení u mola bokem. Startovalo se od startovací bóje, připlulo k molu. Loď se vyvázala bokem tak, že se použila lana od předního a zadního vazáku na dvě pacholata a od týchž vazáků další lana překřížením, což se odborně nazývá „na springy“. Odvázalo se po uplynutí minuty.a odjelo ke startovací boji. Hodnotilo se přiražení k molu, které nesmělo být tvrdé a samozřejmě vyvázání, kde nesmělo dojít k volnému pohybu lodi, čemuž má právě tento způsob zamezit. Samozřejmé bylo i hodnocení času.
Kombinovanou disciplinou byla jízda ve vleku a vlečení. Trať byla vytýčena bójemi v ose toku řeky. Startovalo se od nejspodnější boje. Mezi touto a následující bójí volně splouvala vlečená loď. Tažná loď proplula kolem vlečené, jejíž posádka musela na vlečnou přehodit lano. Toto lano bylo na vlečné připevněno na vazák. Obě lodi propluly podél zmíněné druhé bóje dopluly ke třetí, kolem níž se otočily, po proudu spluly ke „dvojce“zde vlečná loď odvázala a odhodila lano a doplula ke startovní bóji. Každá loď absolvovala obě funkce, tj. jak vlek, tak vlečení. Vše se odehrálo za jízdy vlečné lodi. Hodnotil se čas i provedení manévru.
Tato disciplina měla svá úskalí. Lano z vlečené lodě muselo být hozeno tuším asi na vzdálenost pěti metrů a museli jste se trefit. Lodník vlečné lodi musel rychle vyvázat lano na vazák. Důležitá byla i délka vlečného lana, což se projevilo při objíždění horní bóje,která musela být objeta levobokem oběma loděmi. To už nebyla žádná legrace. Museli jsme si nadjet, neboť proud řeky strhával vlečenou loď k bojce. Po proudu u střední bóje se lano odvazovalo a odhazovalo.Úvaz proto nesměl být pevný, aby šel rychle uvolnit,ale také musel vydržet tah přivlečení a neproklouznout.Jak se říká,“holt se to muselo umět“ aneb „kdo umí,ten umí“.
Vyčerpávající bylo pádlování nebo bidlování. Na řece byla vytýčena trať asi 50 m. Od horní boje se začalo pádlovat nebo bidlovat ke spodní boji. Jelo se na čas. Mohu Vás ujistit, že absolvování discipliny Vás dokonale „vyplivlo“.
Další disciplinou na vodě bylo kotvení v proudu, v poli vyznačeném čtyřmi bójemi. Ze startovního místa se vyjelo do prostoru vyznačeném bójemi. Zde se vyložila přední a zadní kotva tak, že špice lodě musela být nejblíže myšlené čáry mezi předními bójemi, na kotvách loď měla vydržet jednu minutu, aniž loď opustila vyhrazený prostor. Po odkotvení se loď vrátila ke startu. Počítal se čas.
Poslední disciplinou byla jízda podle vlajkové signalizace. Signalista na břehu udal praporky příkaz k manévru, na který loď musela do tří vteřin zareagovat. Příkazy byly např. pluj vlevo, vpravo, stát, kotvu spustit, odkotvit, vpřed a to vše v různých kombinacích, které se měnili, aby závodníci nemohli“opisovat“. Nepříjemná byla přímá jízda, neboť trať byla vymezena tak že se jelo šikmo proudem a kormidelník musel brát na něj ohled. Kdo to neudělal, místo přímo,jel obloukem,za což byl náležitě bodově penalizován.
Kvalifikační soutěž nebyla jednoduchá a lehká. Já se ale domnívám, že při troše snahy a umění bylo možno výkonnostní třídu získat. Já sám jsem se této soutěže několikrát zúčastnil se ziskem minimálně třetí třídy. Pamatuji se, že s Jardou Krajícem jsme získali třídu druhou. Soutěž se jezdívala v Braníku na „Nudli“.