Jak jsem se již zmínil, naší základnou na Slapech byla loučka na Mastníku. Každé léto od začátku prázdnin vždy někdo z našich členů zde kotvil. Tábořiště jsme si upravovali, aby zde bylo vždy čisto, v lese jsme vybudovali latrinu, v břehu byla udírna, prostě byli jsme zde doma. Spřátelili jsme se i s hajným, který občas zašel na kus řeči a hlavně na panáka. Odtud jsme pak vyráželi ke kratším plavbám po jezeře. Pravidelně se jezdilo na nákup na Novou Živohošť, kde byla prodejna potravin a restaurace, hojně navštěvovaná rekreanty z blízkého kempu. V lese bylo dost hub, každý měl samozřejmě svá místečka, kde se vždycky něco našlo. Chodili jsme i na maliny a borůvky. To byla doména Pepy Václavka, který v té době již měl i svoji loď a trávil zde se svojí manželkou a dcerou Helenkou svoji dovolenou. Dělalo se to tak, že když vypršela dovolená, zavřela se loď a jezdilo se sem na sobotu a neděli. Protože zde vždycky někdo byl, lodě zde byly v bezpečí. Dodnes mám v paměti zážitek s Pepou Václavkem, jak v neděli odpoledne oblékl rodinu do gala, že pojedou do Prahy,loď zaplachtoval a pak se z ničeho nic svlékl do plavek a začal šátrat kolem lodi.V poklidném odpoledni každý trávil siestu, popíjel kávičku ,a koukal co to Pepa dělá. Mně to nedalo a zeptal jsem se ho, co to dělá. Odpověď zněla že se mu utrhla kotva. To mne nijak nepřekvapilo, protože se to mohlo stát každému. Pepa navíc nikdy neměl pořádné lano, vozil zásadně jen prádelní šňůru, která stálým máčením prostě uhnila.Vzal jsem jeho vysvětlení na vědomí, ale pak mi došlo, že přece kotva musí viset za lodí a ne podle lodě, kde Pepa usilovně hledal. Svůj poznatek jsem mu samozřejmě sdělil, řka:“Tam ale kotva být nemůže, musíš hledat za lodí“. Načež Pepa bezelstně odpověděl:“No jo, tam já ale nestačím“. Tábor zařval. Tato Pepova replika vešla do historie našeho klubu.
Oddíly vodáků a vodních sportů
