Vždy v době dovolených jsme vyráželi se svými loďmi na delší plavby. Kromě Zdenka Rodera jsem byl jedním z prvních z našeho oddílu, který jsem se vypravil na „spodní“ vodu. V té době jsem ještě nebyl vybaven mapou a tak jsem se orientoval pouze podle kilometráže, vydané v jedné z příruček ČSVM. Ne že bych neznal okolí Vltavy a Labe, ale při pohledu z lodi vypadá všechno zcela jinak a hlavně toho není moc vidět. Mimořádným zážitkem byla plavba kolem Dolních Počápel v místě, kde tehdejší armáda brodila s tanky přes řeku. Byl to fantastický pohled, jak tank opatřený několikametrovým šnorchlem (viz německé ponorky za II.sv.války ) zajíždí s břehu do vody a pomalu se celý skryje pod hladinu,takže je z něho vidět pouze jen zmíněný šnorchl. Samozřejmě v době brodění nás vojáci vypakovali ke břehu a nedalo se projet. Náhradou byl, ale právě zmíněný pohled na brodící se tanky. Nechtěl bych být v kůži obsluhy strojů.
V té době, kterou popisuji, měla celá řada plavebních komor zcela jiný tvar. Místo svislých stěn měly komory profil širokého V, takže při vypouštění vody se plavidla jaksi začala mačkat k sobě a vznikaly nepříjemné mnohdy kolizní situace. Postupem doby se všechny komory přestavěly do současného tvaru. Plnění a vyprazdňování se tím nesmírně urychlilo, zato zmizela z řeky několikalodní soulodí, remorkér a dva, někdy i tři vlečné čluny. Na jejich místa nastoupily „tlačáky“ s vanou před sebou.
V souvislosti s výstavbou elektrárny Chvaletice začal rozkvět lodní dopravy severočeského uhlí z překladiště v Prosmykách do Chvaletic.
Na své cestě po Labi jsem na jednu noc zarazil v malém přístavu v Roudnici. Přihlásil jsem se u kustoda, natankoval vodu a vyrazil poznávat město. Cestou jsem na místním stadionu viděl skupiny žen, jak něco nacvičují, snad na nějakou akademii. Přítomný kustod mi vysvětlil, že jde o odtučňovací cvičení, které mělo pomoci cvičícím dámám shodit nějaké to kilo. Jaké bylo však moje překvapení, když jsem si večer zašel na pivo do místní restaurace a milé dámy zde konzumovaly porce, za které by se nemusel stydět ani těžce pracující horník. Porce obsahovaly i šlehačkové dorty. Odtučňovací cvičení muselo být pěkně náročné.
Cestou do Střekova, kde jsem chtěl obracet jsem potkal okřídlený policejní člun který kolem mne prosvištěl, aniž by hodil sebemenší vlnku. Tehdy jsem ho viděl i naposled, pak ležel dlouhá léta na břehu u policejní loděnice v Sebuzíně.
Chci podotknout, že celou cestu z Kralup do Střekova a zpět jsem absolvoval s pohonem motoru Tümmler 1,5 HP, který jsem měl zavěšen na konzoli vedle Moskvy. Abych mohl kormidlovat i mimo chodu motoru,měl jsem na Moskvě přidělanou vertikálně postavenou plošku, která sloužila jako kormidlo. Tak jsem celou dovolenou projel za pár korun. Na Tümmlera jsem jel 6-8 km/hod., na Moskvu 10-12. V ceně benzinu byl tak velký rozdíl. Palivo jsem doplňoval za jízdy. Vždy na nějakém širokém úseku jsem zablokoval kormidlo,do sklenice od švestkového kompotu (stával 3 koruny v dobré československé měně) jsem z kanistru nalil porci benzinu,otevřel jsem nádržku na motoru a benzin do ní nalil.Toto doplňování paliva jsem vynalezl řadu let před tím než podobnou proceduru zavedli při tankování letadel za letu.Jen jednou se mi tento manevr nepovedl. Někde nad Letkama, díky tomu, že jsem palivo nedoplnil, mi motor chcípl. Proud řeky mne snášel ke břehu,kde jsou pod vodou potopené hráze. Věděl jsem o nich, jsou i označeny bojemi, ale prostě jsem nemohl nic dělat. A tak jsem na milou hráz nasedl.Využil jsem toho k doplnění paliva, ale pak jsem musel do vody, pokusit se loď stáhnout na volnou vodu. Do ruky jsem chytil lano, aby mi loď neuplavala a špičku lodi jsem se snažil zády zvednout, aby loď sklouzla. Vůbec jsem si nevšiml, že se přiblížil tlačák, ze kterého se ozvalo: „Co tam děláš, ty vole“. Byl to Hynek Greif na tlačáku s fekálem. Ihned jsem pochopil svou šanci, naskočil do lodě,nastartoval motor a když přišla vlna,zvedla loď a já byl volný. To Hynkovo oslovení jsem vzal jako pokutu za svojí blbost. Za tu se vždycky platí.
Jindy se mi stalo při cestě na Veletov, že jsem musel přenocovat na Borku. Tehdy jsem pochopil, co to znamená mít dobrou a dostatečně těžkou kotvu. Poučen výpočty renomovaných autorů, opatřil jsem si jednu hlavní a jednu pomocnou kotvu, což mělo údajně pro moji Perlu (typ lodě-autor ing.Hubert) postačit. Nestačilo. Kotvit bylo možno pouze u písečné pláže,kde nebyl jediný předmět, za který by bylo možno loď uvázat. A tak jsem za záď hodil hlavní kotvu a do písku pláže zaryl a zasypal kotvu pomocnou. Obě kotvy byly Danfortského typu,který údajně snižuje použitelnost váhy až na polovinu. Veškerá teorie padla v noci, kdy se přihnal silný vítr. Kotvy loď neudržely a tak jsem v noční tmě začal putovat po písníku. Věřte, že to nebylo vůbec nic příjemného. Ve finále mne vítr zanesl ke stojícímu bagru a já se k němu zákaz nezákaz připoutal. Té noci jsem se vůbec nevyspal. Podobně jako já dopadla celá řada kolegů, kteří na Borku té noci zaparkovali. Teorie je šedá, ale strom života je zelený. Od té doby jsem s sebou vozil kotvy těžší a hlavně jsem vozil kotouč odlitý z olova,který mne nikdy nezklamal a fungoval lépe než všechny kotvy Admirálské, Danfortské čí typu jiného.
Druhého dne se vítr utišil a já jsem pokračoval v plavbě proti proudu. Cesta byla celkem fádní až na jednu výjimku, kde to přesně bylo, to si již nepamatuji, ale zaujal mne na břehu stojící chlap, který měl na krku pověšený malý kufřík, něco jako betlém, který nosili kdysi koledníci o Vánocích.Teprve pak jsem si všiml, že nad vodou se napříč pohybuje jakýsi klacek podobný tankovému „šnorchlu“. Samozřejmě jsem se k tomu moc nehrnul a počkal jsem až „to“ odjede.Po chvíli se směrem na břeh začlo vynořovat jakési monstrum, ze kterého se vyklubal podvodní bagr Komatsu, kterým povodí prohrabovalo koryto řeky na zvětšení plavební hloubky. Fantastické. Jeden chlap si hraje s páčkami, druhý leží v trávě a chytá bronz a ono to samo maká. Akci doplňoval igelitový přístřešek ,aby na ně necákalo při dešti a budka mobilního WC.
Na Ostré jsem zavítal do místní osvěžovny a prošel kolem koupaliště ,kde kromě našich občanů se koupali i sovětští vojáci, kteří byli tehdy v naší republice na „návštěvě“. Vesele zde prý i obchodovali, takže za pár korun bylo možno od nich získat benzin i s kanistrem. Mně se to nepovedlo, nikdo mi to ani nenabídl. Asi musel mít člověk ty správné konexe.
Jednou ze zastávek na cestě byly Poděbrady. Vplul jsem do ochranného přístavu a kdybych nedával dobrý pozor, tak jsem zde i skončil. Uprostřed se nad vodou objevoval několik centimetrů vrcholek skály,který mohl loď při nepozornosti pěkně pocuchat. Měl jsem kliku, že se mi nic nestalo. Jak se později ukázalo, neměl ji každý.
Se svými syny,kteří tehdy jeli se mnou jsme si udělali výlet po městě. Abychom se vzdělali, navštívili jsme místní muzeum, zaměřené na život a dílo krále Jiřího z Poděbrad. Ač v dějepise vzdělán ze školy, zjistil jsem, co mi ve znalostech ještě chybí. Poznal jsem, že charta OSN je vlastně plagiát, protože náš pan král byl prvním,kdo s něčím takovým přišel. A to prosím před několika stoletími dříve. Takoví jsme my,Češi frajeři.
Takto vzděláni vyrazili jsme do města, něco pojedli, popili místní minerálku přímo z kohoutku v parku a mlsali výbornou zmrzlinu z cukrárny hned u náměstí. Uspokojeni vyrazili jsme dál abychom se dostali na Cidlinu, což je z Poděbrad kousek. Jediný problém byl do Cidliny se dostat. Přes ústí řeky bylo zavěšeno lano, který sloužilo přívozníkovi při přejíždění řeky. Převozník nebyl zato lano ano. Viselo průhybem asi jeden a půl metru nad vodou a bylo nutno ho na špici lodě zachytit, nadzvednout a přehodit přes loď.To se nám naštěstí na první pokus podařilo a my jsme zajeli kousek do Cidliny, k loučce u lužního lesa, kde jsme zaparkovali a v klidu přenocovali. Bohužel v noci nás budily vlaky projíždějící na asi kilometr vzdálenou Libicí, kde vždy při průjezdu přes silnici pořádně zahoukaly. Kromě nás neměli v noci klid ani občané Libice, ani zvěčnělí Slavníkovci, které v místní tvrzi nechali vyvraždit předkové našeho historického vládnoucího rodu Přemyslovci.
Nemilé vzpomínky mám na město Kolín, přesněji na Kolínské pivo. Při průjezdu komorou jsem se dovolil komorníka, zda si mohu nad komorou, samozřejmě za svodidly nějakou chvíli nechat loď. Potřeboval jsem si nakoupit, natankovat vodu a měl jsem také pořádnou žízeň. „Hele, pivo si ani nedávej, není nic moc“, varoval mne dobrý to muž. Vše jsem nakoupil a nedbaje varování, dal jsem si i pivo. Dobře naladěn chystal jsem se na další plavbu. Náhle jsem, ale začal pociťovat nemilé škvrncání v břiše, ale řekl jsem si, že to snad chvíli vydrží než najdu vhodné místo k úlevě. Nevydrželo. Útok kolínského piva byl tak nečekaný a silný, že nezbylo, než rychle vystrčit příslušné partie přes bort. Nekoukal jsem ani, zda jde někdo po břehu. Akce se ještě několikrát opakovala, neboť jsem nikdy nestačil zaparkovat loď a řešit prekérní situaci civilizovaným způsobem. Od té doby:“Již nikdy kolínské pivo“!
Z Kolína není již daleko k cíli mé cesty, do písníku u Veletova, kde jsem chtěl nějaký den pobýt. Byla zde klidná zátoka, nedaleko vesnice s prodejnou a hospodou a v nejbližším okolí rostly „koule“, jinak Pýchavky obrovské. Je to fantastický materiál na smažení houbových řízků. Několik jsme jich našli a tak jsme byli spokojeni.
Večer do zátoky připlul Láďa Votruba s krásnou kajutovou lodí Kleopatra. Při vyprávění o Poděbradech jsem se zmínil o skalním hrotu uprostřed přístavního bazénu. Tak na tu skálu Láďa najel a podařilo se mu do lodi udělat díru. Na Veletově nás parkovalo víc, naštěstí. Z postižené lodě jsme postupně vynosili co se dalo, abychom ji co nejvíce odlehčili.Pak jsme pomocí lana a hupcuku vytáhli co nejvíce loď na břeh,abychom postižené místo dostali nad vodu.Dno jsme očistili a po osušení obrousili, odmastili ředidlem a postupně zalepili pryskyřicí a skelnou tkaninou.Mezitím se setmělo a začlo být chladno a vlhko. To jsou největší nepřátelé laminování.I to jsme vyřešili.Zapálili jsme plynový dvouvařič a vždy jeden z nás, leže na břiše pod lodí, přidržoval vařič a zahříval zalaminované „fleky“, aby rychleji zatvrdly. My ostatní jsme seděli okolo a popíjeli kafe a grog, který neustále vařila Láďova partnerka. Skončili jsme za pozdní noci nebo brzkého rána,spokojeni a unaveni fyzicky i společensky.